Tavená plastika je sklářská technologie, při níž se sklo (přetavená skleněná drť, kusy skla nebo skleněné polotovary) taví v žáruvzdorných formách při teplotách kolem 800–900 °C. Sklo se působením gravitace rozlije do formy a po vychladnutí přesně kopíruje její tvar. Tavené plastiky vznikaly z optického i kompozičního (olovnatého) skla; u náročnějších kompozic se používala speciálně utavená sklovina.

Proces zahrnuje vytvoření modelu, přípravu a zpevnění formy, pomalé tavení skla, odstranění formy a závěrečné dokončovací práce. Postupný rozvoj technologie umožnil vznik děl i velmi velkých rozměrů, omezených zejména kapacitou pece. Rozsáhlejší objekty se často taví po částech a následně slepují za studena. K nejčastějším problémům patří udržení čistoty skla a vznik bublin či šlír, což vyžaduje pečlivou kontrolu materiálu i celého procesu. Po utavení se polotovary obvykle dokončují studenými technikami.

U zrodu tavené plastiky stál v první polovině 40. let 20. století Jaroslav Brychta (1895–1971), profesor železnobrodské sklářské školy. Na jeho práci navázali Jaroslava Brychtová-Zahradníková (1924–2020) a Stanislav Libenský (1921–2002), kteří působili v experimentálním středisku Sklo v architektuře národního podniku Železnobrodské sklo. Vytvořili řadu virtuózně provedených tavených plastik pro veřejný prostor. Zpočátku pracovali na reliéfech a prvcích zasazovaných do sklobetonových vitráží a mříží, později na plně plastických objektech.

Od konce 70. let si někteří výtvarníci začali stavět vlastní pece, a tavená plastika se tak rozvinula i mimo podnik Železnobrodské sklo, zejména v soukromých sklářských ateliérech.