Zakuřovaná keramika představuje tradiční hrnčířskou technologii, která byla ve druhé polovině 20. století obnovena a nově využita také pro sochařská díla ve veřejném prostoru.
Keramický výrobek se v tomto případě pálí redukčně, tedy bez přístupu kyslíku. Během výpalu (často ve speciálních pecích nebo jámách) je vystaven kouři z hořících materiálů (dřevo, piliny), což způsobuje usazování sazí na povrchu i v pórech keramiky. Ta tak ztmavne a většinou získá matný vzhled.

Technologii zakuřované keramiky pro díla ve veřejném prostoru používali především manželé Ida Vaculková (1920–2003) a Vladislav Vaculka (1914–1977). Přivedl je k ní keramik Ladislav Znoj (1906–1984), který v letech 1962–1963 postavil u jejich ateliéru v Jarošově u Uherského Hradiště pec na černou keramiku. Společně ji využívali a precizovali možnosti technologie, včetně kombinace zakuřovaných a glazovaných prvků. 

Zakuřovaná keramika se uplatnila v řadě monumentálních realizací obou manželů, ať už šlo o reliéfy, nebo o plně plastická díla – například o sochu Idy Vaculkové Hořící keř (resp. Oheň lásky) pro obřadní síň v Odrách z roku 1975.