Keramická sgrafita se snažila imitovat nástěnnou omítkovou techniku sgrafita v keramickém materiálu. Je pravděpodobné, že měla nabídnout odolnější řešení s obdobně dekorativním vyzněním, založeným na kontrastu tmavšího pozadí se strukturou vrypů (nejčastěji v tmavě červené barvě keramického střepu) a vystupujících hladkých glazovaných ploch v bílé nebo světle okrové barvě. Tyto kompozice měly v podstatě charakter velmi nízkého keramického reliéfu. Většinou byly sestavovány z keramických dlaždic stejného čtvercového formátu.
Keramická sgrafita teoreticky představili autoři publikace Prostředky architektonického dotváření povrchů staveb. Prakticky se tato technika uplatnila především ve výzdobě bytových domů z 50. let 20. století, budovaných v duchu socialistického realismu v Ostravě, Havířově – motivy horníků a dělníků (1962) od Jana Provazníka (1901–1978) – nebo v Uherském Hradišti.
a literatura
František Chroust – Rasija a Ilja Kvasničkovi, Prostředky architektonického dotváření povrchů staveb s ohledem na průmyslové výrobní metody, Praha 1956, s. 45–46.
Vladislava Říhová – Luboš Machačko, Sgrafito 50. let 20. století. Mapování výskytu, stavu, autorství a okolností realizací sorelových sgrafit, Průzkumy památek XXV, 2018, č. 2, s. 51–64.
Karel Křenek, Výzdoba domu na Dělnické ul. č. p. 1–3, https://havirov-historie.cz/printart.php?id=301, vyhledáno 15. 3. 2025.
