Sklobetonová vitráž (v krajním případě sklobetonová mříž) je založena na principu kombinace betonové struktury, do níž jsou vkládány prvky z taveného (hutního) skla. Technika vychází z vývoje moderní západoevropské vitráže. Ve Francii a Německu byly v rámci poválečných rekonstrukcí obnovovány kostely a uplatnily se zde různé inovace; jednou z nich bylo zasazování barevných skel, většinou menšího formátu, do silnějších betonových konstrukcí. Výsledný dojem byl výrazně odlišný od klasické vitráže, kde se plochá skla vkládají do tenkých olověných pásků.

Sklobetonové vitráže jsou v podstatě prostorové konstrukce z betonu – někdy je betonová plocha hladká, jindy strukturální a výrazně plasticky modelovaná. Do těchto betonových struktur jsou zasazeny prvky z hutního skla, většinou reliéfně tvarované, které tvoří jádro vizuálního působení díla.

První sklobetonové vitráže v českém prostředí zhotovili Stanislav Libenský (1921–2002) a Jaroslava Zahradníková-Brychtová (1924–2020) v dílně národního podniku Železnobrodské sklo. V roce 1958 byla jejich betonová struktura s oválnými perforacemi vyplněnými hutním sklem s motivy zvířat vystavena na EXPO v Bruselu. Pro výstavní účely vytvořili v roce 1959 i další podobné dílo Oheň a sklo, kde je plochý betonový rám osazený různobarevnými skleněnými útvary. V rámci realizací ve veřejném prostoru použili Libenský a Brychtová techniku sklobetonové vitráže pro figurální kompozice Úroda a Tvůrce v kulturním domě v Ostravě-Porubě (1958–1960).