Železobeton (také železový beton) je označení pro kompozitní materiál tvořený betonem a ocelovou nebo železnou výztuží, která je do betonu při výrobě vložena (zalita) tak, aby byla při deformaci (zatížení) objektu „natahována“. Důvodem vkládání výztuže do betonu jsou typické vlastnosti betonu, tj. vysoká pevnost v tlaku a velmi malá pevnost v tahu. Naproti tomu výztuž má v tahu únosnost vysokou. Železobeton má velmi široké uplatnění ve stavebnictví.

V rámci poválečného umění ve veřejném prostoru se uplatnila řada železobetonových děl. Mají podobu monoliticky provedených konstrukcí a objektů (odlévaných do bednění nebo forem), případně jsou vytvářena z montovaných prefabrikátů s vloženou armaturou.

Železobeton našel v poválečné tvorbě pro veřejný prostor široké uplatnění, zejména od počátku 60. let 20. století. Používal se při řešení architektonických povrchů, dotváření veřejných prostor (např. dekorativní stěny), ve volné plastice, v podobě reliéfů spojených s exteriéry i interiéry budov, herních prvků, milníků, fontán apod. Železobetonová sochařská díla mohou mít monumentální podobu dlouhých reliéfních stěn navázaných na architekturu, ale také podobu drobnějších sochařských objektů. Vznikala jako monoliticky provedené konstrukce a objekty odlévané do bednění nebo forem, případně jako montované prefabrikáty s vloženou kovovou armaturou.

Železobetonové sochařské prvky jsou častou součástí členění veřejných prostor socialistických sídlišť. Řada vysoce kvalitních betonových stěn různých autorů se dochovala například mezi panelovými domy sídliště Lesná v Brně. Zejména v 60. letech 20. století byly organicky tvarované železobetonové plastiky oblíbené jako herní prvky na dětských hřištích.

Zajímavým příkladem volné plastiky ze železobetonu je socha Směrník (1969) Václava Uruby (1928–1983), která původně vznikla pro předprostor železničního nádraží v Havířově a dnes zdobí Ostravu. Monumentální podoby dosáhla železobetonová díla (volné plastiky i reliéfy) v tvorbě Josefa Klimeše (1928–2018). Jeho ikonické dílo Rovnováha (1990), umístěné v prostoru Barrandovského mostu v Praze, má rozměry 6 × 15 m. Železobetonové stěny tvořili také Čestmír Janošek (nar. 1935), Alva Hajn (1938–1991) nebo Čestmír Kafka (1922–1988). Jako drobnější dílo lze uvést sochu Hudebníka (1965) na hřbitově v Přerově od Aloise Šutery (1933–1983), u níž si díky provedeným průzkumům můžeme udělat dobrou představu o umístění vnitřní kovové armatury.