Techniku plastické vitráže vymysleli a v mnoha realizacích do veřejného prostoru použili manželé (později ex-manželé) Bohumil Eliáš (1937–2005) a Kapka Toušková (1940–2021). Díla jsou založena na principu horizontálního vrstvení plochých tabulí skla. Jsou členitá a v případě vitráží mají podobu oboustranného reliéfu. 

Pro vrstvení se využívalo tabulové sklo (nazelenalé, kouřové) o různé tloušťce. Desky byly kladeny na sebe a lepeny silikonovými polymery (Lukopren N 1000). Profily jednotlivých skleněných tabulí se ručně ryly, případně tvarovaly pískováním – na hranách potom vzniklo mírné zakřivení, které lomilo světlo a opticky oživovalo celou plochu díla. V některých případech byla díla akcentována malbou transparentními lazurami.

Toušková a Eliáš se vrstvením skla zabývali od roku 1967. O dvě léta později osadili první monumentální realizaci ve veřejném prostoru – soubor oken gotického kostela ve Vimperku upraveného na obřadní síň. Další podobné zakázky měli v následujícím desetiletí pro řadu církevních objektů (Dobrš, Staré Brno, olomoucký Přemyslovský palác). Jejich vitráže měly výrazné plastické členění, kterým se často snažili nahradit chybějící prvky gotických okenních kružeb. Společné plastické dílo realizovali pro halu hotelu Slunce v Mariánských Lázních (1973). Technice se oba věnovali i ve své samostatné tvorbě. 

Technice se později věnovali další tvůrci. Zmínit lze Jiřího Bártu (nar. 1931), který lepil či za sebe řadil různé materiály (tabulové sklo, elektrofloat, křišťálové sklo a kov).