Na počátku 60. let 20. století se české prostředí začalo věnovat výtvarnému zpracování povrchu betonu. Střediskem inovací byl ateliér monumentální malby prof. Sychry na AVU v Praze, v čele s asistentem Jiřím Josefíkem (1920–2006). Inspirací byl nepochybně Pablo Picasso (1881–1973), jehož kresby převáděl do monumentální podoby a přenášel na betonové stěny moderních budov norský tvůrce Carl Nesjar (1920–2015). Jejich společná klíčová realizace, parlamentní budova v Oslu, byla publikována i v Čechách.

Metoda spočívá v otryskávání hladkého povrchu betonu pod tlakem pískem. Odhalí se tak linie nebo plochy s plnivem, např. s říčními oblázky. Kontrast otryskaných a neotryskaných ploch (či linií) působí v barvě i struktuře. Někdy mohl být beton také probarvován. Jako plnivo se většinou používaly různé druhy říčních oblázků, ale také cihly nebo sklo. Z experimentálních zkoušek AVU vyplynulo, že nevhodný je např. keramzit.

Variací tryskání pod tlakem, na kterou bylo v této době nutné sestrojit vlastní přístroj, bylo odmývání zavadlého povrchu betonové stěny (v rámci svého školního úkolu v ateliéru se mu věnoval např. Čestmír Janošek, 1935–2019).

Tryskané kompozice na betonových stěnách, které se uplatnily ve veřejném prostoru, provedl další posluchač Sychrova ateliéru Andrea Sarto (vlastním jménem Sauro Ballardini, 1925–2010). V roce 1965 realizoval betonové kompozice Technika, Věda a Poezie na stěnách podest schodiště Výzkumného ústavu stavební výroby.