Eloxování (zkratka elektrolytické oxidace) je druh povrchové úpravy hliníku, která spočívá ve vytvoření vrstvy oxidu na upravovaném povrchu. Vrstva má ochrannou funkci, umožňuje také povrch chemicky probarvit.
Základní materiál je třeba nejprve odmastit, mořit a pak elektrolyticky oxidovat. V dobové literatuře je postup zachycen podrobně: „K oxidaci se používají lázně z kyseliny sírové, v níž se hliníkové desky zapojují jako anody (odtud také anodická oxidace). Povrch hliníku se přitom přeměňuje na hydroxid hlinitý a ten vlivem tepla vzniklého průchodem proudu přechází na kysličník hlinitý. Vrstva kysličníku je transparentní, tenké vrstvy nemění vůbec kovový vzhled povrchu, tlustší vrstvy mu dávají mléčnou opalescenci. Vrstva je dokonale spojená s kovem, je do něj vlastně vrostlá. Měněním pracovních podmínek (složením lázně, intenzitou proudu aj.) možno dosáhnout vrstvy velmi tvrdé, husté, ale i měkčí, pórovitější. Podle trvání procesu lze dosáhnout i vrstev různé tloušťky, od desetitisícin milimetru až asi do dvou setin milimetru.“ Pro následné zpracování eloxovaného hliníku malbou (aluchromií) se doporučují vrstvy poréznější. Užitá organická barviva musí mít kyselý charakter, protože dochází k přímému sloučení barviva s kysličníkem hlinitým.
Eloxovaný hliník se uplatnil v designu i volném umění. Ikonickým příkladem užití materiálu jsou čtvercové obklady na lince pražského metra A. Barevné eloxované prvky navrhl architekt Jaroslav Otruba (1916–2007).
a literatura
Aluchromie v moderní architektuře, Výtvarná práce X, 1962, č. 17–18, s. 13.
Jan Korecký, Malba na hliníku, nová výtvarná technika, Výtvarná práce X, 1962, č. 24, s. 7–8.
Leopold Bosdorf, Aluchromie, eine neue Maltechnik, Aluminium. Fachzeitschrift der deutschen Aluminium-Industrie XLVI, 1970, č. 6.
