Leptání skla je technikou známou už od 19. století. Svou aktualizaci a inovaci v uměleckých dílech pro veřejný prostor získalo po roce 1955. Proces leptání se používá jak na duté, tak na ploché sklo. 

Technologie je založena na narušování (leptání) skleněného povrchu kyselinami. Lept může mít různou podobu – buď je povrchovější a plošnější (matové leptání) nebo se leptá do hloubky. Je možné vytvořit různé struktury a kvality hotových povrchů. Při leptání se používá lázeň z kyseliny fluorovodíkové a kyseliny sírové nebo kyseliny dusičné. 

Podstatný je proces přípravy díla. Skleněná tabule se pokryla nepropustnou vrstvou (kyselinovzdorným krytem, např. asfaltem nebo včelím voskem smíchaným s parafínem). Na kryt se pomocí pauzovacího papíru přenesla kompozice z kartonu a podle ní se prorývaly linky, případně se odstraňovaly části kryvé vrstvy tak, aby se odhalila místa, na kterých je nutné povrch odleptat. Linky se ryly nožem pro silně zaleptanou linii, případně tupovaly pro mělčí rozostřený reliéf. 

Leptání probíhalo v kyselinové lázni. Každá kyselina měla na sklo jiný účinek – fluorovodík vytvářel drsné plochy (sklo se jevilo jako matně bílé), fluoridy sodný a amonný vytvářely drsnější povrch a používaly se především na tabulové sklo. Velkou roli hrála např. délka ponoru (20 min. – 4 hodiny) a koncentrace chemikálie. Podle zjištění tvůrců přinášela změna o 5 % koncentrace i změnu efektu hotového díla. 

Leptání skla bylo životu nebezpečným procesem. Manipulace s kyselinami vyžadovala speciální vybavení, takže většina výtvarníků leptaná skla pouze navrhovala, ale v materiálu je nerealizovala. Tuto profesionální část práce prováděl ateliér leptaného skla Ústředí uměleckých řemesel ve Vršovicích. Byl založen v roce 1955 díky Bohuslavu Šimicovi, který dílnu vedl až do 80. let. I když mu autoři návrhů asistovali, většinu děl leptal sám. 

V socialistickém období existovaly i další dílny. Soukromý ateliér si v Plzni pořídil Karel Březina a firemní dílna existovala v n. p. Železnobrodské sklo. Tamní inovativní způsob práce se sklem se projevil i v leptání – zaměstnanci dílny nanášeli kyselinu na tabuli štětcem, takže vznikala díla se strukturou podobnou malbě. 

V monumentální tvorbě do veřejného prostoru se používala především plochá leptaná skla. Často sloužila jako okenní výplně (tzv. leptané vitráže), případně výplně dveřních křídel nebo i samostatně stojících skleněných stěn členících prostor. Z plochých kusů leptaných skel mohly být skládány také specifické volné plastiky. 

Leptaná skla byla populární od 60. let 20. století. Díla vznikala v ateliérech sklářských výtvarníků i malířů. Systematicky se leptáním skla ve své tvorbě do veřejného prostoru zabývali zmínění Bohuslav Šimice (nar. 1929) a Karel Březina (1922–2004). Šimice měl své vlastní realizace a podílel se na provedení děl dalších výtvarníků. Březina si techniku osvojil mezi lety 1970 a 1972. Spolupracoval se svou ženou výtvarnicí Janou Březinovou a měl v médiu leptaného skla desítky zakázek. Velká část z nich se uplatnila v lázeňských pavilonech a sanatoriích (Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Karlovy Vary).