Korozivzdorná ocel (nerezová ocel, nerez) je slitina železa s malým obsahem uhlíku, která je odolná vůči korozi díky přítomnosti chromu (obvykle minimálně 10,5 %). Mezi další příměsi, dodávané pro zlepšení jejích vlastností, patří například mangan, křemík, fosfor a síra, a také legující prvky jako již zmíněný chrom, nikl nebo molybden. 

Nerezová ocel má široké uplatnění v průmyslu, stavebnictví i v domácnosti. Kromě vysoké odolnosti vůči korozi je velmi pevná, a tím také dobře snáší mechanické namáhání a otěr. V druhé polovině 20. století se materiál běžně uplatňoval i v užitém umění a sochařské tvorbě. Využíván byl pro tvorbu designových doplňků architektury (svítidla, vývěsní štíty, mříže), stal se ale také výrazovým prostředkem monumentálního sochařství. Vedle odolnosti hrál roli v jeho užití také atraktivní vzhled jeho povrchových úprav. Sochy z korozivzdorné oceli je možné zhotovit s povrchem zrcadlově lesklým, ale i matně kartáčované nebo barevné.

Pevné místo měla korozivzdorná ocel v tvorbě řady domácích sochařů. Monumentální plastiky do veřejného prostoru z tohoto materiálu tvořili sochaři Jiří Novák (1922–2010), Aleš Veselý (1935–2015), Aleš Rozehnal (1925–1995) nebo Rudolf Svoboda (1924–1994). Nerezové emblémy, loga a reliéfy navrhovali moravští sochaři Lubomír Schneider (1928–2012) a Jeroným Grmela (1926–1992).