Korozivzdorná ocel (nerezová ocel, nerez) je slitina železa s malým obsahem uhlíku, která je odolná vůči korozi díky přítomnosti chromu (obvykle minimálně 10,5 %). Mezi další příměsi, dodávané pro zlepšení jejích vlastností, patří například mangan, křemík, fosfor a síra, a také legující prvky jako již zmíněný chrom, nikl nebo molybden.
Nerezová ocel má široké uplatnění v průmyslu, stavebnictví i v domácnosti. Kromě vysoké odolnosti vůči korozi je velmi pevná, a tím také dobře snáší mechanické namáhání a otěr. V druhé polovině 20. století se materiál běžně uplatňoval i v užitém umění a sochařské tvorbě. Využíván byl pro tvorbu designových doplňků architektury (svítidla, vývěsní štíty, mříže), stal se ale také výrazovým prostředkem monumentálního sochařství. Vedle odolnosti hrál roli v jeho užití také atraktivní vzhled jeho povrchových úprav. Sochy z korozivzdorné oceli je možné zhotovit s povrchem zrcadlově lesklým, ale i matně kartáčované nebo barevné.
Pevné místo měla korozivzdorná ocel v tvorbě řady domácích sochařů. Monumentální plastiky do veřejného prostoru z tohoto materiálu tvořili sochaři Jiří Novák (1922–2010), Aleš Veselý (1935–2015), Aleš Rozehnal (1925–1995) nebo Rudolf Svoboda (1924–1994). Nerezové emblémy, loga a reliéfy navrhovali moravští sochaři Lubomír Schneider (1928–2012) a Jeroným Grmela (1926–1992).
a literatura
Hana Seifertová, Socha a město, Výtvarné umění XIX, 1969, č. 9–10, s. 455.
Hutní materiál: Příručka pro dodavatele a odběratele válcované oceli, ocelových trubek, tažené oceli a ocelových profilů, Praha 1977, s. 303.
Vladimír Číhal, Korozivzdorné oceli a slitiny, Praha 1999.
Daniela Kramerová, Jiří Novák. V pohybu, Praha 2010.
Alena Bartková, Sochařské dílo Aleše Veselého v průběhu 60. a 70. let (bakalářská práce), FFUP, Olomouc 2012. Dostupné online: https://theses.cz/id/rri7m0/Sochask_dlo_Alee_Veselho.pdf
Virginia Costa, Modern metals in cultural heritage: understanding and characterization, Los Angeles 2019, s. 77–83.



