Technika štukolustro (stucco lustro) je tradiční řemeslná technika, která může mít mnoho podob. V zásadě se však jedná o barevný štuk v několika variantách provedení, kterými jsou umělé mramory, štuková intarzie, ale také malba na štuku. V jedné z často používaných variant se na podklad nanáší několik tenkých vrstev vápenné omítky s příměsí mramorové moučky a minerálních pigmentů. Dalším krokem je intenzivní leštění povrchu za vlhka pomocí hladítek, které vede ke zhutnění materiálu a vytvoření vysoce lesklého, tvrdého a hladkého povrchu, který imituje vzhled ušlechtilých materiálů, zejména leštěného přírodního kamene. Štukolustro vyniká snadnou tvarovatelností, trvanlivostí a výbornými akustickými vlastnostmi. 

V období socialismu bylo štukolustro používáno v monumentální výtvarné tvorbě pro reprezentativní interiérovou i exteriérovou výzdobu. Díla provedená touto technikou našla své místo ve vstupních halách, sálech a schodištích domů kultury, ústředních institucí a hotelů. Štukolustro se neuplatňovalo jen v ploše stěn, byl jím pokrýván i členitý povrch reliéfů. 

Tradiční techniku v monumentálních realizacích do veřejného prostoru uplatnila řada tvůrců. Nalezneme ji v portfoliu prací Aloise Fišárka (1906–1980), Jana Baucha (1898–1995), i tvůrců pozdějších generací, například Jana Marii Najmra (1920–2003). Opakovaně se k technice v 60. a 70. letech 20. století vracela malířka a sklářská výtvarnice Oldřiška Keithová (1921–2003). V roce 1980 vzniklo rozměrné dílo s názvem Československo pro novinářský salonek Paláce kultury v Praze. Stanislav Ježek (1904-2001) kompozici provedl technikou štukolustro na dřevě.