Cín je stříbřitě bílý, lesklý a měkký kov, který je ve slitinách využíván od pravěku. Jeho nejvýznamnější vlastností je nízký bod tání okolo 232 °C, což umožňuje jeho snadné zpracování. Vyznačuje se také vysokou odolností vůči korozi a působení atmosférického kyslíku a také dobře odolává organickým kyselinám. Hojně se proto používá k pocínování ocelových plechů pro výrobu obalového materiálu, protože je prakticky netoxický a zdravotně nezávadný. Jako klíčová složka je cín nepostradatelný pro výrobu mnoha slitin, například tvoří základ bronzu ve spojení s mědí a je součástí pájek používaných v elektronice. Díky své kujnosti a tažnosti se dá snadno válcovat na tenké fólie, nazývané staniol. Při teplotách pod 13 °C se může měnit na šedý cín, což je nekovová, křehká a práškovitá forma. Tento fyzikální jev, kdy se kovový cín rozpadá na šedý prášek, se nazývá cínový mor.

V kontextu socialistického umění nebyl cín dominantním materiálem. Přestože odborná literatura eviduje množství cínových monumentálních realizací, jde bez výjimky o slitiny kombinující cín nejčastěji s olovem nebo s antimonem. Výsledný materiál snadno podléhá mechanickému poškození, není však ohrožen cínovým morem. 

Slitina cínu a olova dobře vyhovovala měkké modelaci tvarů soch Vincence Vinglera (1911–1981), Luboše Moravce (1925-2010) i jeho ženy Jany Moravcové (nar. 1929). V několika monumentálních dílech materiál využili i sochaři Václav Kyselka (1921–2017) a Stanislav Hanzík (1931–2021). Technikou vrstveného (do formy vstřikovaného) cínu pracoval sochař Olbram Zoubek (1926–2017).