Sgrafito je monumentální dekorativní nástěnná technika, která dosáhla největšího rozkvětu v období renesance. Princip renesančního sgrafita spočívá v nanesení bílé vrstvy (intonaco bianco) na probarvenou vrstvu omítky (intonaco colorato). Bílá vrstva se po zavadnutí odrývá (odškrabává) až na probarvenou vrstvu. Takto vzniklý kontrast vytváří dekoraci fasády, případně i stěn interiérů budov.
Technika sgrafita prošla od svého vzniku mnoha inovacemi. Uplatnila se také v 19. a na počátku 20. století v historizující architektuře. V 50. letech 20. století se sgrafito stalo oblíbenou součástí dekorativní výzdoby architektury socialistického realismu.
Ačkoli autoři kompozic 50. let 20. století vycházeli z tradičních postupů známých již od renesance, začali postupně do čistě vápenné malty přidávat cement a další aditiva. Pokud se cement nepřidával přímo do intonaca, byl přidáván alespoň do podkladové omítky. Řada sgrafit navíc vznikala přímo na betonových podložkách, případně byla realizována na betonové panely.
V této době se také rozšířila barevná škála sgrafita. Někteří autoři kombinovali škrábané plochy s plochami malovanými a v některých případech byla do omítky vyryta pouze obrysová kresba. Objevovala se i vícebarevná sgrafita (např. tříbarevná sgrafita Věry Tošenovské Kanczucké, 1924–2011).
Sgrafito bylo ve druhé polovině 20. století velmi rozšířenou dekorativní technikou nejen na fasádách, ale i v interiérech veřejných budov. Zdobilo fasády a vstupní haly nákupních středisek, škol, prodejen, bytových domů, národních výborů, budov JZD, kulturních domů, nemocnic, divadel, kin, nádraží a dalších staveb.
Jeden z prvních rozsáhlejších souborů poválečných sgrafit z roku 1955 najdeme na sídlišti Nová Ostrava (dnešní Poruba). Další vznikaly v západních Čechách (Ostrov nad Ohří) nebo v jiných částech tehdejšího státu. Kolorovanému sgrafitu se věnoval například Rudolf Gajdoš (1908–1975). Dagmar Sedláčková vytvořila sgrafitové výplně pro budovy na sídlišti Odolena Voda (1957). Sgrafitu se dále věnoval například František Podešva (realizace na veřejných budovách v Rožnově pod Radhoštěm 1957, v Bojkovicích, Praze aj.) či Jan Kobzáň (práce v Rožnově pod Radhoštěm, Holešově, Havířově aj.). Velký soubor cementových sgrafit vytvořil pro venkovské lokality na Hané v průběhu 50.–60. let 20. století propagační výtvarník František Flasar (1903–1989). Technika se uplatnila i ve zlidovělé podobě, především v prostředí jižní Moravy (díla Jana Fišara, 1912–1991).
a literatura
František Chroust, Utváření omítaných povrchů staveb, Architektura ČSR, 1956, č. 8, s. 459–461.
František Chroust – Rasija a Ilja Kvasničkovi, Prostředky architektonického dotváření povrchů staveb s ohledem na průmyslové výrobní metody, Praha 1956.
Eva Novotná, Sgrafito ve službách socialistického realismu, in: Vladislava Říhová (ed.), Sgrafito 16.– 20. století: Výzkum a restaurování, Pardubice 2009, s. 83–90.
Vladislava Říhová – Luboš Machačko, Sgrafito 50. let 20. století. Mapování výskytu, stavu, autorství a okolností realizací sorelových sgrafit, Průzkumy památek, 2018, roč. XXV, č. 2, s. 51–64.
Luboš Machačko - Jiří Bláha, Památkový postup Restaurování sgrafit na cementové podložce, Litomyšl 2019, https://sochyamesta.cz/sites/default/files/vystupy/Pamatkovy_postup_restaurovani_sgrafit_CER.pdf, vyhledáno 25. 1. 2025.
Zuzana Křenková, Vladislava Říhová, Michaela Čadilová (edd.), Sochy a města – Morava. Výtvarné umění ve veřejném prostoru 1945-1989, Pardubice 2020, s. 159.
