Aluchromie je malířská technika, při které se na eloxovaný hliník nanáší malba stálými neblednoucími organickými barvami. Termín zavedli v roce 1961 belgičtí umělci Raf Cleeremans (1933–2023), Raoul van Loo a Pierre Leloup. Spolu s dalšími výtvarníky ve stejném roce v Bruselu založili uměleckou skupinu Aluchromists, v jejímž rámci techniku rozvíjeli. V roce 1964 byli členové skupiny osloveni, aby vytvořili díla pro novou Národní administrativní budovu (Rijks Administratief Centrum) v Bruselu. Jejich aluchromie dekorovaly interiér objektu včetně hlavní kavárny.  

Brzy po belgických experimentech, v roce 1962, informuje o aluchromii i československý odborný tisk. Moderní techniku popisuje následovně: „Malbu na hliníku lze přirovnat k malbě na hedvábí či jiném textilu. Používá se štětců, vat a hubek, barvy je možné nanášet přes síta a dá se použít i z textilu dobře známého „filmového tisku”. Barva musí na povrchu působit určitou dobu, aby se dosáhlo dobrého proniknutí. Rozlévání barvy se může řídit přísadou glycerínu do vody nebo zahušťováním vody škrobovým roztokem. Ostré dělení barev a skládání barev v obrazu je možné dosáhnout technikou zakrývání lakem (technika barvení kraslic nebo batika). Naproti tomu splývání barev možno dosáhnout oplachováním během malby a použitím houby.” Důležité bylo provést malbu bezprostředně po anodizaci materiálu. Po skončení práce byli nutné malovaný hliník opláchnout a utěsnění jeho pórovitého povrchu. Utěsnění se provádělo vyvařením desky ve vroucí destilované vodě po dobu 30 minut. Oschlý materiál se pak oživoval vyleštěním voskovou pastou.