Epoxiolejová technika je kombinovaná malířská metoda využívající vlastností syntetických pryskyřic a tradičních olejových barev. Spojuje výhody obou materiálů, což umožňuje dosahovat specifických vizuálních efektů. Technika byla patentována roku 1963 Ing. Bohumilem Svobodou, Ing. Miloslavem Lidaříkem a akad. malířem Karlem Březinou (čs. pat. 107545, Způsob přípravy pigmentovaných epoxydových hmot).

Technicky jde o zjednodušenou obdobu klasických olejopryskyřičných barev. Základem je dvousložková epoxidová pryskyřice, do níž se podle potřeby přidávají umělecké olejové barvy. Poměr epoxidové pryskyřice k oleji je přibližně 1 : 4. Barvy se míchají přímo na paletě pomocí kovové špachtle.

Epoxiolejová technika se v malířství používala zejména k vytváření hutných, pastózních, lesklých a vysoce trvanlivých povrchů, vizuálně připomínajících emaily. Olejové barvy v ní byly ceněny pro svou bohatost, hloubku a schopnost vykreslit jemné detaily. Spojení obou materiálů umožňuje vznik strukturovaných, hlubokých a lesklých povrchů. Tento typ barev byl ještě na konci 80. let 20. století obtížně dostupný, a umělci si je proto často připravovali sami.

S touto inovativní technikou pracoval v 60. letech Břetislav Holakovský (1926–2018), například v díle Měsíční krajina (1966). Spoluautor vynálezu Karel Březina (1922–2004) vytvořil v epoxiolejové technice řadu závěsných obrazů „identifikovatelných na první pohled svým reliéfním charakterem a bledou barevností“ a také několik větších kompozic pro interiéry veřejných budov.