Organické sklo (také akrylátové sklo, acrylsklo, acrylplast nebo acrylglass) je polymerní látka označovaná jako PMMA (polymethylmethakrylát). Název této tvrdé, čiré a termoplastické hmoty je odvozen od silikátového skla, protože má podobné optické vlastnosti. Ve výtvarném umění je materiál známý také pod obchodními názvy Plexisklo (Plexiglas), Perspex, Umaplex či Akrylon. Termín „plexisklo“ vychází z původního obchodního názvu PLEXIGLAS®, který si v roce 1933 zaregistrovala německá firma Röhm & Haas.

Organické sklo lze snadno tvarovat i následně opracovávat – řezat, vrtat, leštit či brousit. Při polymeraci je možné do hmoty přidávat různá barviva, plniva a přísady, včetně perleťových či fluorescenčních efektů. Oproti silikátovému sklu je lehčí, při rozbití se netříští a jeho střepy mají tupé hrany. Vyznačuje se také dobrou odolností vůči povětrnostním vlivům. Mezi nevýhody patří zejména nižší odolnost proti mechanickému poškození a náchylnost k elektrostatickému náboji, který vede k nadměrnému usazování prachu na povrchu.

Ve výtvarném umění má organické sklo široké uplatnění. Díky své transparentnosti se často využívalo pro světelné plastiky – např. díla Vítězslava Jungbauera (1919–2003). Kromě solitérních sochařských děl se objevovalo také ve vizuálním členění interiérů veřejných budov – například ve formě výtvarně zpracovaných plexisklových desek (zvířetník v obřadní síni městského úřadu v Kloboukách u Brna) či celých stěn (kulturní dům v Bystřici nad Pernštejnem). V oblasti designu a typografie se organické sklo uplatnilo mimo jiné při tvorbě orientačních systémů budov.

Některé umělecké práce z organického skla vznikly v rámci výtvarného sympozia Artchemo 1968/1969. K umělcům, kteří s tímto materiálem experimentovali, patří například Rudolf Volráb (1933–1969) se svými fragmenty figur na pomezí obrazu a sochy nebo Miloš Ševčík (1939–2007) s organickými skořepinami z umaplexu. Možnosti inovativního materiálu naplno využil Karel Malich (1924–2019), který jej ohýbal, řezal a pracoval mimo jiné s lomem světla. Grafik Miloš Urbásek (1932–1988) vytvářel minimalistické objekty z přesně nařezaných desek plexiskla, jež spojoval a využíval jejich optické vlastnosti – průhlednost i matnost povrchu. Adriena Šimotová zakomponovala do svého díla Přehnutí (1979) plexisklovou schránku jako nedílnou součást výtvarného záměru.

Ze zaniklých realizací ve veřejném prostoru lze připomenout vitráž Voda Oldřicha Vašici (1922–1993) z roku 1965, umístěnou v okně haly psychiatrického pavilonu Fakultní nemocnice Brno. Byla vytvořena z kusů plexiskla nalepených na skleněné tabule.