Polyvinylchlorid (PVC), známý také pod označením vinyl, je jedním z nejznámějších polymerních materiálů. Důvodem značného rozšíření PVC je poměrně snadná výroba základního vinylchloridu, ale také dobré užitné vlastnosti jeho polymeru – snadná zpracovatelnost, schopnost želatinace s různými změkčovadly, dobrá tepelná odolnost a značná chemická a biologická odolnost. Materiál není rozpustný ve vodě, v olejích ani v koncentrovaných anorganických kyselinách a zásadách. Dominantní byl zejména do 70. let 20. století, kdy jej (především z ekologických důvodů) začaly nahrazovat polypropylen (PP),  polyethylentereftalát (PET) a polyethylen (PE). 

Polyvinylchlorid byl v Československu distribuován pod různými obchodními názvy. Fatra Napajedla postupně přivedla na trh výrobky z měkčeného PVC pod obchodní známkou Novoplast (1952), výrobky z tvrdého PVC byly distribuovány pod názvem Novodur (1971). V produkci Fatry byly i další materiály z PVC jako Fatrokart pro výrobu folií a desek, nebo folie Fatrofan aj. Materiálem na bázi polyvinylchloridu jsou také známé modelovací hmoty Modurit a Modelit. 

Více než polovina z celosvětově vyráběného množství PVC se používá ve stavebnictví (potrubí, rámy oken a dveří, podlahové a střešní krytiny). Významnou oblastí využití PVC je bytový a oděvní design. Materiál byl v různých formách také systematicky využíván jako pomocný materiál pro sochařskou tvorbu (příprava pružných forem) a v experimentální výtvarné činnosti. 

O úspěšném využití polyvinylchloridu v umění jsme informováni v článku Jiřího Šetlíka z roku 1958. Text se soustředí na spolupráci sochaře Jiřího Nováka (1922–2010) s chemikem Miroslavem Schätzem, která vyústila v úspěšné využití polyvinylchloridu jako odlévací hmoty. Prezentované práce – Podobizna dívky (Vlasta, 1956) a Sedící (1955) – dle autora dobře ukázaly, „že nová hmota snese odlití i do velikého tvaru a že má svůj osobitý charakter a možnosti. Použitý polyvinylchlorid je dobře tvárný, odlévá se do klínových forem a dlouho vydrží rozpracován. Proces vytvrzování je poměrně jednoduchý, a po vytvrzení se dá poměrně dobře, vzhledem k určité poréznosti a tvárnosti opracovávat (leštit, kolorovat apod.). Hmota je velmi lehká; tenkostěnnost dutého odlitku dává v některých částech plastiky možnost využít světla až k průsvitnosti jemných mramorů.“ V textu se pracuje s termínem polyvinylchlorid, z pozdějších publikací je zřejmé, že šlo o modelovací hmotu modurit.

Později bylo PVC zhodnoceno nejen jako odlévací materiál. PVC fólie byly experimentálně využívány v textilní dílech i v monumentální tvorbě v podobě nástěnných aplikací či tapet. V zahraničí s polyvinylchloridem systematicky pracoval Henri van Herwegen (1940–2019), známý pod uměleckým pseudonymem Panamarenko. Materiál použil na řadu svých asambláží (např. v roce 1969 při práci na objektu The Aeromodeller). Mezi umělce ze zemí východního bloku, kteří polyvinylchlorid také v tvorbě využívali, patřil například polský sochař Piotr Kowalski (1927–2004), který s materiálem pracoval v plastice Suzanne II. v roce 1965.