Osinek (neboli azbest) je vodnatý křemičitan hořečnato-vápenatý. Jde o souborné označení pro různé vláknité silikáty, jejichž společným znakem je spřádatelnost vláken, žáruvzdornost a poměrná chemická stálost. Typickou vlastností osinku je vytváření dlouhých, tenkých vláknitých struktur, přičemž vlákna mají tendenci se odštěpovat podél své délky.

Rozvlákněná jemná vlákna osinku (azbestu) se zpracovávají mísením s cementem na osinkocement. Ze směsi mohou být následně lisovány desky, které se už od 30. let 20. století využívaly např. jako střešní krytina (eternit). Osinkocementová hmota může být lisována také do trojrozměrných forem a využívána jako sochařský materiál. V současnosti je práce s ní považována za zdraví velmi škodlivou a umělci, kteří s tímto materiálem ve 2. polovině 20. století pracovali, byli vystaveni vážným zdravotním rizikům.

Osinkocement byl v oblasti poválečné sochařské tvorby hojně využíván. Vznikaly z něj především volné plastiky a reliéfy. Věra Janoušková (1922–2010) je autorkou série plastik z roku 1967 z osinkocementu (Loňské jablko, Hlava a Polštář na sudě, Tři unavené hlavy na sudu). Další plastiky najdeme v tvorbě jejích souputníků, manželů Olbrama Zoubka (1926–2017) a Evy Kmentové (1928–1980) – např. Zoubkovy plastiky Vítěz II (1960), Ruce ke slunci (1961) a Kmentové kompozice Hlava (1959) z červeně probarveného osinkocementu nebo Klečící (1960) ze stejného materiálu.

Jejich díla do veřejného prostoru jsou vytvářena vesměs z tohoto materiálu: v prostoru šatny v Národním domě v Prachaticích je umístěna plastika Strážci Olbrama Zoubka z 60. let 20. století. Eva Kmentová v roce 1970 použila osinkocementové koule jako součásti betonového reliéfu v budově Výzkumného ústavu matematických strojů v Brně, a jejím posledním, posmrtně realizovaným dílem je kašna na Pernštýnském náměstí v Prostějově (1988). Osinkocement využívali i další tvůrci. Polychromovaný osinkocementový reliéf z roku 1987, osazený ve vstupní hale hotelu Centrum ve Frýdku-Místku, je dílem Jiřího Sobotky (nar. 1955). S materiálem pracoval také Nikos Armutidis (nar. 1953), který jej použil například pro plastiku Pieta (1984), vytvořenou původně pro Smuteční síň v obci Týn nad Vltavou. Věra Janoušková (1922–2010) je autorkou sochařské realizace Sloup z roku 1969 v Praze-Braníku.