Dural (duraluminium – „tvrdý hliník“) je obchodní označení pro slitinu hliníku s vysokou pevností. Obsahuje obvykle 90–96 % hliníku a 4–6 % mědi a menší přísady hořčíku, manganu a dalších prvků. Tato slitina byla vyvinuta na počátku 20. století a vyniká nejen pevností, ale také nízkou hmotností. Dural se dobře obrábí, spojuje se svařováním v ochranné atmosféře, pájením, lepením či nýtováním. Tato slitina je navíc chemicky odolná a lze ji velmi dobře povrchově upravovat a barvit (eloxování). 

Dural se uplatnil především v automobilovém a leteckém průmyslu a ve stavebnictví. V architektuře našel materiál využití zejména při výtvarném ztvárnění orientačních systémů a komunikačních grafik, emblémů a pamětních desek. Často se používal ve formě plechů, profilů nebo odlitků při tvorbě menších objektů nebo částí větších plastik.

Ve volné plastice s duralem pracoval v 60. letech 20. století Karel Malich (1924–2019). V kombinaci s dalšími materiály jej použil pro několik svých prostorových plastik. V 70. a 80. letech se k duralu opakovaně vracel malíř a sochař Jan Kratochvíl (1941–1997).  V objektu Množiny pro základní školu v Liptále (1977) využil vedle duralu nerez a smaltované prvky. Stejnou materiálovou skladbu má i reliéf Transformace pro průčelí budovy Krajského střediska automatizace v Českých Budějovicích (1983). Z roku 1981 pochází fragmentárně dochovaná atriová stěna, která dotváří prostor před budovou bývalých kateder designu VŠUP ve Zlíně. Jejím autorem je Zdeněk Kovář (1917–2014). 

Dural byl prostředkem výtvarných experimentů. Netradičně tento materiál využil v roce 1960 Miloš Jerie (1933–2001) pro své panneau Matějská pouť, ve kterém spojil leptaný duralový plech s laminátem. Technikou hlubokého leptu do duralového podkladu byla provedena i rozměrná panneau v prostoru proscenia loutkového divadla v Domě kultury v Ostravě. Realizována byla podle návrhu Aloise Fišárka (1906–1980) v roce 1961.