Diturvit (psáno i diturwit) je obchodní název porcelánové hmoty, která původně sloužila pro výrobu sanitární keramiky. Materiál se označuje jako poloporcelán nebo porcelánová kamenina. Má vlastnosti porcelánu i kameniny. Začal se vyrábět kolem roku 1920 v USA, o deset let později i v Evropě. V meziválečném Československu byla hmota vyvinuta v keramickém závodu Ditmar-Urbach v roce 1932 a podle továrny dostala i název Diturvit. Srovnatelné evropské materiály najdeme pod značkami Porelit a Porelite. 

Porcelánová kamenina je stejně hladká a slinutá jako porcelán, ale není průsvitná. Je odolná proti nárazům a působení kyselin. Přibližné složení hmoty je 12-20 % vazných jílů, 25-27% plaveného kaolinu, 45-50 % živcového pegmatitu a malá množství křemenného písku, lupku, mastku a jemně mletých keramických střepů. Teplota výpalu je 1250 °C. Zdravotní keramika (umyvadla, WC mísy) se zhotovovala litím do sádrových forem, takže bylo nutné, aby jíly byly dobře ztekutitelné. Hotové výrobky se glazovaly krycí bílou glazurou.

Materiál se používal v keramických továrnách ve Znojmě a Teplicích i v socialistickém období. Bylo možné jej využít také pro zhotovení uměleckých děl jak v sériové, tak v zakázkové výrobě. Výtvarníci navrhovali drobná díla, která bylo možné replikovat, a jejich barevné glazury vznikaly ve spolupráci s technology výroby. Jaroslav Pýcha (1907–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1977), který zhotovil ve spolupráci s teplickým keramickým závodem v roce 1967 soubor váz Petra, materiál ze svého hlediska popsal jako „dokonalý, až zvonivý, neprostupný střep i kvalitní glazury“. 

V oficiální tvorbě do veřejného prostoru se diturvit častěji uplatnil až v 70. a 80. letech 20. století. Našel využití např. v realizacích Edity Devínské (nar. 1949), ať už se jednalo o dekorativní stěny nebo volné plastiky. Diturvit používali také Oldřich Rujbr (nar. 1948), Marie Rychlíková (1923–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2024) a v některých případech také manželé Jindřiška (1925–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2021) a Pravoslav Radovi (1923–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2011).