Poštorenská kamenina (někdy také poštorenská keramika nebo poštorenská granula) je keramický materiál, který se vyráběl v Poštorenských keramických závodech. Továrna vznikla v roce 1950 jako nástupnický podnik původní cihelny a keramičky rodu Liechtensteinů v Poštorné u Břeclavi. V poválečné době se převážně cihlářská výroba transformovala na výrobu kameniny, především kanalizační, hospodářské a chemické. Od poloviny 60. let se poštorenský závod stal největším výrobcem chemické kameniny v tehdejší ČSSR.

Poštorenská kamenina měla slinutý střep a malou nasákavost. Autoři uměleckých děl své sochy nejprve vytvářeli v ateliérech a následně je převáželi do Poštorné k výpalu. Každé monumentální dílo bylo složeno z více kusů tvarovaných do forem. Povrch býval většinou režný a často byl dotvářen rytými strukturami.

Poštorenskou kameninu pro svá díla využívala především skupina autorů spojených s regionem jižní a střední Moravy. Byli to např. Ferdinand Štábla (1916–1979), Josef Úprka ml. (nar. 1939) a manželé Alois (1933–1983) a Otýlie (nar. 1940) Šuterovi. Další monumentální plastická díla z tohoto materiálu známe od Vladimíra Drápala (1921–2015), kterého proslavila zejména realizace plastických děl u dálnice — například Hlava muže a ženy pro odpočívku Chrlice u Brna (1979).