Modurit je polymerní modelovací, teplem tvrditelná hmota na bázi polyvinylchloridu (PVC). Pro svou jednoduchost zpracování a rozmanité možnosti úpravy tvaru i povrchu byl modurit oblíbený v lidových uměleckých školách, při průmyslovém modelování, ale také mezi výtvarníky. Modurit se vyráběl v podniku Dílo, na rozdíl od stejného materiálu distribuovaného pod názvem Modelit. Ten vyrábělo pražské výrobní družstvo Rohoplast.
Modurit je bělavá plastická, polotuhá, snadno tvarovatelná hmota, se kterou je možné pracovat podobně jako s plastelínou. Produkoval se v balení ve tvaru cihly o rozměrech asi 13 × 8 × 20 cm a prodával se nejen bílý, ale i probarvený. Pod vlivem tepelného zdroje modurit tuhne a ztrácí vláčnost. Je možné jej vytvrdit vařením nebo v sušárně za nízké teploty. Hmotu lze také modifikovat přidáním plniva. Mramorová moučka vytvoří po vytvrdnutí efekt mramoru. Grafit dodá černou barvu a charakteristický lesk. Lze použít také hrubá plniva k imitaci travertinu nebo opuky. Přidávání jakéhokoliv druhu plniva však vede vždy ke zhoršení mechanických vlastností hmoty. Na výslednou podobu moduritu má vliv také úprava povrchu, který lze po vytvrdnutí leštit acetonem a snadno brousit, vrtat, smirkovat apod. Povrch je dále možné upravovat barvením, lakováním, tepelnou degradací. Modurit lze použít jako modelovací hmotu, tvarovat ho lze rovněž do forem.
Modelovací hmota našla široké uplatnění při scénografické tvorbě, propagačním výtvarnictví a v průmyslovém designu. Zvláštní charakter materiálu objevil Jiří Trnka (1912–1969). Modurit použil pro loutky do animovaného filmu Sen noci svatojánské nebo pro díla určená na světovou výstavu do Montrealu v roce 1967.
Modurit se prosadil i v sochařství. Sloužil nejen pro tvorbu drobných plastik a skic, vytvářely se z něj i rozměrné sochy a reliéfy. Tyto experimenty sledujeme v domácí tvorbě především v 50. a 60. letech 20. století. Na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 vzbudila ohlas nadživotní plastika Hudba od Vladimíra Janouška (1922–1986) a Jiřího Nováka (1922–2010). Vstupní halu příbramského Domu služeb zdobil moduritový reliéf sochaře Jiřího Langa s náměty řemesel. Scénografka Naděžda Hanáková (1925–2015) z moduritu realizovala v roce 1968 rozměrnou nástěnnou výzdobu jídelny a hudebního salonku stavební fakulty VUT v Brně.
a literatura
Jiří Pober, Třetí den nové techniky, Divadelní noviny II, 1958, č. 12, s. 6.
Miroslav Klivar, Přínos plastických hmot v umění, Výtvarné umění IX, 1959, č. 9, s. 408–411.
ET, Chemie v umění, Květy X 1960, č. 12, s. 22.
Jiří Šetlík, Josef Kaplický, dílo a myšlenky, Výtvarné umění XII, 1962, č. 10, s. 448–467.
M. Pavlík, Modelujeme z modelitu, VTM. Věda a technika mládeži XVII, 1963, č. 9, s. 318–319.
Vlastimil Boublík, Plastické hmoty v amatérské praxi, Praha 1963, s. 118–120.
Naděžda Hanáková: Umělá hmota jako výtvarný materiál (kat. výst.), Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Jablonec nad Nisou 1966.
Miroslav Schätz, Polymery ve výtvarné praxi, Praha 1976, s. 35–52.
Miroslav Schätz, Moderní materiály ve výtvarné praxi, Praha 1982, s. 46–54.
Martin Franc, Modurit, in: Jiří Knapík – Martin Franc et al., Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967, svazek I, A–O, Praha 2011, s. 575.