Anorganické sypké stavební pojivo cement je připraveno pálením a rozemletím cementového slínku – směsi minerálů různorodého složení, které ovlivňují výsledné vlastnosti pojiva. Cementy se řadí mezi tzv. hydraulická pojiva – oproti vzdušným pojivům je k procesu jejich tvrdnutí potřeba voda. Smícháním cementového prášku s vodou vzniká cementový tmel. Po vytvrdnutí si cement zachovává svoji pevnost a stálost, a to i při dlouhodobé expozici ve vodě (cement je výrazně hydraulickým pojivem).
Ačkoliv se někdy v dobových materiálech 2. poloviny 20. století uvádí jako materiál uměleckých děl cement (např. v katalogu Slavoje Nejdla), jedná se o omyl. Cement bez přídavku plniva je pro výtvarnou tvorbu v podstatě nepoužitelný. V sochařství našel uplatnění jako pojivo umělého kamene (směsi cementu – často bílého portlandského – a jemného plniva, např. křemičitého písku, mramorové moučky nebo kamenné drti frakce 0,1–0,5 mm, v poměru obvykle 1 díl cementu ku 2–3 dílům plniva) a jako součást betonových směsí.
a literatura
Petr Kotlík et al., Stavební materiály historických objektů, Praha 1999.
Miloslava Holubová, Užité umění a vysoká škola umělecko-průmyslová, Tvar, 1961, č. 4–5, s. 100.
Miroslav Klivar, Avantgardní koncepce formy, Výtvarná kultura XIII, 1989, č. 5, s. 64.