Beton je kompozitní stavební materiál, který má charakter umělého kamene. V terminologii stavebních hmot je chápán jako kompozitní látka vzniklá ztvrdnutím směsi jeho základních složek: cementu jako nejčastěji používaného pojiva, horninového jemného a hrubého kameniva a vody. Může obsahovat i další přísady, příměsi nebo vlákna. Své vlastnosti získává beton hydratací cementu. Pokud je použito označení „beton“ bez přívlastku, vždy se tím míní tzv. cementový beton, kde je pojivem cement a plnivem kamenivo.

Betony díky širokým možnostem modifikací představují velkou skupinu hmot s různorodými vlastnostmi. Na umělecká díla sledovaného období byly nejčastěji používány portlandské a směsné typy cementů. V řadě případů byla umělecká díla vytvořena nebo potažena cementovou, případně cementovápennou maltou, která se od betonu liší především jemným kamenivem a vyšší plasticitou umožňující aplikaci nanášením. Do této kategorie lze zařadit i teraca a tzv. umělý kámen. Zpravidla se jedná o směs cementu a horninových drtí s povrchem upraveným tak, aby se pohledově uplatnila barva a tvar kameniva.

Díky svým univerzálním vlastnostem našel beton široké uplatnění v moderní architektuře. V umělecké praxi se uplatnil už od konce 19. století. Ve druhé polovině 20. století je základním materiálem pro povrchy architektury, dekorativní stěny, reliéfy i pro plně plastická díla. Využívaly se různé tradiční techniky sochařského zpracování betonu a vznikaly také inovace, např. tryskaná betonová sgrafita. Beton se uplatnil též v kombinaci s různými dalšími materiály, např. se štípaným sklem jako betonové reliéfy s mozaikou, nebo s hutním sklem v podobě sklobetonové vitráže.

Prostý beton bez výztuže se zpracovával dusáním do vymodelované formy. Tímto způsobem vznikaly především menší sochařské realizace a reliéfy. Většina monumentálních sochařských děl nevznikla ze samotného betonu, ale byla vybavena vnitřní konstrukcí – železnou armaturou; jedná se tedy o železobeton.