Laminát je vícevrstvý vláknový kompozitní materiál. Vrstvy výztuže (lamina) se mohou od sebe lišit materiálovým složením (tzv. hybridní lamináty) a orientací vláken. Setkat se lze například s použitím skelných, uhlíkových, ocelových či kevlarových vláken. Druhou složkou tohoto typu kompozitu je tzv. matrice – spojitá fáze, nejčastěji tvořená pryskyřicemi různého typu, například epoxidovou nebo polyesterovou. Podle druhu pojiva se rozlišují různé druhy laminátů, přičemž ve výtvarné tvorbě našel využití především polyesterový a epoxidový skelný laminát.

Polyesterový laminát je vícevrstvý vláknový kompozitní materiál, jehož spojitou fází (matricí) je polyesterová pryskyřice. Oproti epoxidové pryskyřici vykazuje polyesterová pryskyřice značné smrštění během vytvrzovacího procesu.

Epoxidový laminát je rovněž vícevrstvý vláknový kompozit, jehož spojitou fází je epoxidová pryskyřice. Epoxidové lamináty se používají místo polyesterových, pokud jsou požadovány lepší tepelné a mechanické vlastnosti.

Pro vytváření laminátových uměleckých děl se téměř výhradně používaly negativní formy, což umožňovalo snadné dosažení kvalitního, hladkého vnějšího povrchu. První vnější vrstvu laminátu tvoří většinou tzv. pregel – polyesterová pryskyřice zahuštěná aerosilem na tixotropní pastu, která při aplikaci do formy nestékala. Pregel lze plnit i pigmenty, čímž je možné dosáhnout požadovaného vzhledu bez nutnosti aplikace nátěrové hmoty.

Další plniva se při laminování příliš nepoužívala, protože snižovala tekutost a mechanické vlastnosti pryskyřice. Vnitřní vrstvy již obsahují výztuž, nejčastěji ve formě skelných vláken prosycených pryskyřicí. Při laminování se používají především rohože nebo tkaniny s různou vazbou. Pro výrobu skelných rohoží a tkanin se používalo výhradně nízkoalkalické borosilikátové sklo, tzv. E-sklo, s vysokou hydrolytickou odolností.

Laminát se uplatnil i v poválečném designu, například při výrobě skořepinových křesel, případně architektonických prvků či částí strojních zařízení. Jeho využití v oblasti umění pro veřejný prostor se stalo aktuálním na přelomu 50. a 60. let 20. století.

Specifika a výhody skelného laminátu nejvýrazněji zúročil sochař Jiří Novák (1922–2010). Vyplývalo to z podstaty jeho tvorby, která byla vždy silně orientována na postup a technické otázky vzniku díla, jež konzultoval s chemikem Miroslavem Schätzem (1926–2004). Novák se systematicky věnoval práci s laminátem zejména v 60. letech, kdy v krátké době realizoval několik děl do veřejného prostoru. Velká část těchto děl se bohužel nezachovala – zanikl například dynamicky vystavěný Pták pro kašnu na Tylově náměstí v Praze (1958) či mobilní plastika Světlo a stín umístěná na pražském Výstavišti (1961). Mezi významná zachovaná díla ze sklolaminátu patří Rychlost z pražských Strašnic (1959) a Motýlí křídla (1969), osazená v Liberci v souvislosti s výstavou Socha a město.

Epoxidový laminát využil i Zdeněk Němeček (1931–1989) jako pomocný materiál pro soubor přípravných studií k monumentálním sochařským dílům. Laminát sloužil pouze k ověření modelovaných tvarů v měřítku 1 : 1, přičemž výsledným dílem byla plastika nejčastěji provedená v bronzu (Basketbalista, 1977; Gymnasta, 1979).

Laminát se prosadil i v tvorbě klasicky orientovaných sochařů, například Františka Mrázka (1912–2002) s díly Labutě (1965) a Malše (1965) či Jiřího Hanzálka (1926–2012), který v materiálu realizoval několik soch v Plzni a okolí, včetně Uzdravené (1963).