Hliník patří mezi neželezné kovy a je známý svou pevností a vynikající odolností vůči korozi. Kov bělavě šedé barvy vyniká také dobrou zpracovatelností a nízkou hmotností. Díky těmto vlastnostem jsou hliník a jeho slitiny (dural, silumin) vhodnými materiály pro sochařství. V závislosti na povrchové úpravě mohou být výtvarná díla z hliníku lesklá i matná. Lze je snadno brousit, leštit nebo anodizovat (eloxovat). Eloxováním získává ochrannou vrstvu, kterou je možné probravit.   

Průmyslová výroba hliníku patřila do nedávné doby k velmi obtížným procesům. Elementární hliník totiž nelze jednoduše metalurgicky vyredukovat z jeho rudy jako např. železo. Produkci čistého hliníku umožnilo až zvládnutí průmyslové elektrolýzy taveniny kovových rud. Výroba hliníkových plechů byla na území Československa zahájena v roce 1933, v 50. letech se přidala produkce hliníkového spotřebního zboží v hutích v Břidličné. V 60. letech se s materiálem systematičtěji setkáváme i v sochařské tvorbě. 

Z realizací ve veřejném prostoru vynikají především díla Jiřího Nováka (1922–2010), který z hliníku vytvořil řadu monumentálních děl. Fasádu základní školy na sídlišti Novodvorská v Praze v roce 1968 ozdobila plastická kompozice Řetěz ze svařovaného hliníku. V následujícím roce byl před obchodním centrem na stejném sídlišti osazen mobil Dálky. Otočné sloupy byly provedeny z uhlíkové oceli a vrcholové plachty z hliníku. Kombinace hliníku a oceli byla využita i v plastice Aesculap, která stála před budovou polikliniky na pražském Pankráci. Dílo navrhl Valerián Karoušek (1929–1970), po jeho smrti jej v roce 1973 realizoval Jiří Novák.