Enkaustika je historická malířská technika známá od starověku. Hlavním pojivem barev je vosk, se kterým jsou pigmenty třeny. Směs vosku s pigmenty se nanášela speciálními nástroji na nahřívanou podložku. Po dokončení se malba horkem spojovala a natavovala k podkladu. Technologický postup se liší podle druhu použité podložky, kterou bývalo obvykle dřevo a plátno, později lepenka, sololit i minerální podklad. Právě enkaustiky provedené přímo na stěnu byly specialitou monumentálního umění druhé poloviny 20. století. 

Na stěnu bylo třeba nejprve nanést několik vrstev vápenné malby a následně intonaco s mramorovou moučkou, které bylo hlazeno do vysokého lesku kovovými nástroji. Na takto připravený podklad se malovalo voskovými barvami. Jejich příprava byla komplikovaná. Výsledkem byla bílá emulze z vosku, mastixu a potaše, případně obohacená lněným olejem, žloutkem nebo kaseinem. Barva se nanášela štětci přímo na povrch omítky. Finální matná malba se nahřívala a nakonec leštila.

Techniku enkaustiky v komorní i monumentální tvorbě rozvinul zejména malíř Jaroslav Moravec (nar. 1930). Náročný výtvarný postup uplatnil v rozměrných kompozicích v nádražních halách v pražské Libni (1976), Novém Sedle u Lokte (1978), Prunéřově (1980), Chomutově (1983), Otvicích (1984), Chabařovicích (1984). Voskové malbě se věnoval také František Ronovský (1929–2006) nebo František Nikl (1935–2005).