Art protis je unikátní textilní technika, která svým charakterem patří do oblasti netkaných textilií. Technologii vyvinuli a patentovali František Pohl, Václav Skála a Jiří Haluza ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně v roce 1964. Předchůdcem techniky art protis byla netkaná textilie protis. Tkanina měla být určena pro oděvní produkci, k její sériové výrobě ale nikdy nedošlo. Technologie byla zhodnocena až poté, co se vývoj zaměřil na její využití v oblasti dekoračních textilií a umění. Svůj díl na tom měla spolupráce VÚV v Brně s n. p. Průmysl bytových textilií, resp. s výtvarníkem Vladimírem Křečanem (1931–1985), který pomohl uskutečnit zkoušky návrhu netkaných textilií nazvaných později art protis. Vývoj nové techniky vyústil v roce 1964 k rozhodnutí založit ve Výzkumném ústavu vlnařském výtvarný ateliér za účelem ověření nové technologie ve výrobě.  V roce 1965 tak zahájilo činnost samostatné oddělení, jehož hlavní náplní byly vývoj, tvorba a odbyt tapisérií a dekoračních závěsů. 

Princip zhotovení art protis je popsán v přihlášce patentu vydaného v roce 1968. Art protis vzniká kladením vrstev česaného a barveného rouna na souvislou podkladovou vrstvu. Takto připravený základ se zatíží, spojí žehlením a následně strojově prošívá řadou stehů v pravidelných vzdálenostech. Technika, která umožňuje rounem „malovat“, stojí na pomezí klasické tapisérie a malby. Výtvarník může používat různé odstíny rouna a lze pracovat také s jeho transparentností. Textilní obraz vznikal na československém proplétacím stroji typu Arachne. Později se pracovalo na německém stroji Maliwatt, který strojově spojoval dvě vrstvy polyesterovou nití klikatým stehem, který je pro art protis typický. 

První významná výstava art protisu proběhla v roce 1965 v Praze v Obecním domě. Velký úspěch měla prezentace techniky na četných zahraničních výstavách, kde sbírala mnohá ocenění. Již v roce 1966 získala práce Antonína Kybala (1901–1971) zlatou medaili na veletrhu uměleckých řemesel v Mnichově a nedlouho poté, v roce 1967, následoval úspěch na světové výstavě v Montrealu. Některá díla byla vystavena v Paříži, Cannes, Düsseldorfu, Milánu. Výstavy probíhaly samozřejmě také v zemích východního bloku. K průkopníkům práce s touto technikou patřila v 60. letech Inez Tuschnerová (1932–2015). Své návrhy  v ateliéru art protisu opakovaně realizovali Ludmila  (1905–1975) a Antonín Kybalovi, Květa Hamsíková (nar. 1921), Li Ki Sun Bejčková (1931–1999), technika zaujala ale i Jiřího Trnku (1912–1969), Jana Baucha (1898–1995) a Josefa Lieslera (1912–2005). 

Výrobní náklady při využití techniky art protisu byly mnohem menší než u jiných druhů tapiserií. Technika tak byla hojně využívána v tvorbě uměleckých děl pro privátní prostory i interiéry veřejných budov (např. v hotelových halách, restauracích, obřadních síních, divadlech, kulturních domech, školách, bankách, úřadech aj.). Snadná a dobře dostupná technologie později vedla k určité výtvarné devalvaci produkce - do podoby monumentálních děl byly převáděny často i slabé návrhy, což bylo nelibě sledováno dobovou výtvarnou kritikou.