Elektrofloat (spektrofloat) je speciální typ plaveného skla (float), které bylo zušlechtěno vrstvou pokovení. Povrch je pokovený elektrochemicky – ionty mědi a olova. Tvarovaný pás skloviny je při výrobě plaven na povrchu roztaveného kovu v prostoru vyplněném inertním plynem. Po zavedení napětí se z přítomné slitiny mědi a olova vylučují ionty a vytvářejí na skle kovovou mikrovrstvu typického hnědého zabarvení. Odstín hnědi je možné regulovat nastavením režimu pokovení. Tato vrstva dává plochému sklu specifické vlastnosti. Nanesením povlaku se dociluje především snížení propustnosti tepelného a světelného záření. Povrch je dokonale hladký, zrcadlový, barva má nejčastěji slabý bronzový odstín. Sklo působí jako polopropustné zrcadlo. Odráží a pohlcuje jak viditelné, tak infračervené paprsky slunečního záření.

Myšlenka vyrábět ploché sklo plavením skloviny na roztaveném kovu se poprvé objevila již na počátku 20. století. Na počátku 50. let se k ní vrátila firma Pilkington Brothers z Anglie, která roku 1959 zahájila výrobu skla procesem float. Další pokusy přivedly podnik k zušlechtění materiálu a vyvinutí technologie známé pod názvem elektrofloat či spektrofloat. Licenci k výrobě floatového skla zakoupilo Československo v roce 1966. Zkušební provoz linky na výrobu plochého skla byl zahájen ve sklárně Union v Řetenicích v říjnu roku 1969. Vedle pokovení ionty mědi a olova se zde později experimentovalo i s užitím india, které dávalo sklu růžový odstín.

Materiál byl určen pro využití v moderní architektuře. Sklo s kouřovým nádechem sloužilo k zasklívání dveří, vstupních stěn a oken. Časté uplatnění se mu dostalo v konstrukcích obvodových plášťů budov občanské vybavenosti, kde bylo nutné počítat s nároky na sníženou propustnost tepelného záření a bylo zároveň možné akceptovat sníženou světelnou propustnost. Atraktivní materiál byl v průčelí budov často kombinován s bronzově eloxovanými prvky, brzy našel uplatnění také ve výtvarné tvorbě. Skleněné tabule byly řezány, pískovány nebo leptány. Vznikaly tak nejčastěji dekorativní interiérové výplně, předělové stěny či svítidla. Výrazným příkladem užití elektrofloatu je výtvarně řešený obklad, který pro stanici pražského metra Náměstí republiky navrhl v roce 1985 Václav Cígler. Vodorovné pásy vypouklých skleněných čoček mezi skleněnými obklady dekorovaly stěny za kolejišti stanice. Prvky vyrobil podnik Sklotas pro tento účel nově vyvinutou technologií. Každý díl byl složen ze dvou částí: zadní polovina byla provedena z čirého skla float a byla na vnitřní straně vakuově pokovována, přední díl stejného tvaru byl proveden ze skla elektrofloat. Moderní návrh dokonce počítal s tím, že se budou čočky při příjezdu vlaku naplňovat barevným plynem, a budou tak fungovat jako signalizace po cestující.