Roku 1971 proběhla soutěž na Památník budování socialismu, ve které nebyla udělena první cena, druhou cenu získaly týmy Jiří Myszak – Radim Ulmann a Bronisław Firla – Bronisław Liberda, třetí cenu týmy Zdeněk Strnadel – Vladislav Gajda a Rudolf Vávra – Alfréd Návrat; žádný z návrhů nebyl dle poroty schopen realizace bez připomínek, o realizaci měl rozhodnout investor výběrem ze dvou týmů umístěných na druhém místě. Vybrána byla dvojice Myszak-Ulmann, jejíž návrh vycházel z tradičního, osvědčeného principu pylonu se symbolem vítězství, který doplňovaly realisticky pojaté reliéfy a pomníky významných událostí, přítomen měl být také motiv srpu a kladiva. Památník měl vzniknout z trvanlivých, reprezentativních a zároveň kontrastních materiálů žuly a bronzu, předpokládalo se dokončení v roce 1974. V květnu 1972 byla akce z politických důvodů pozastavena a bylo požadováno odvolání nepohodlného Myszaka. Ulmann si měl vybrat jiného spolupracovníka, což ale neučinil, a tak byla akce v září 1972 zrušena (Myszakovi vyplaceno za rozpracovanost celkem 133 tisíc Kčs).

Ačkoli se již při rušení původní zakázky uvažovalo o nové soutěži, roku 1974 bylo zhotovení pomníku zadáno zcela mimo soutěž brněnskému sochaři Miloši Axmanovi a architektům Rudolfu Spáčilovi a Jiřímu Kubínovi. Axman mohl duplikovat své sousoší pro Moravské náměstí v Brně (Komunisté, 1973), za jehož vysekání si Kamena Blansko naúčtovala 409 587 Kčs. Komise při kolaudaci ocenila vhodně zvolené měřítko do daného prostoru a připomněla původní záměr výstavby památníku, čímž vybídla k realizaci dalších etap. Nic dalšího však již nebylo realizováno, památník zůstal bez jakékoli textové složky, nakonec byl vypuštěn i symbol srpu a kladiva. Sousoší sloužilo ke slavnostnímu shromažďování a představuje zástupné alegorie tehdejší společnosti (revoluční dělník, atomový vědec a žena s družicí), avšak ve výsledku je prosto prvoplánových symbolů doby. Problematický je materiál – původně se v rámci soutěže trvalo na kvalitních a trvalých materiálech (žula a bronz), nakonec sousoší vzniklo z hořického pískovce, který časem zvětral a části sochy byly snáze poškozovány. Sousoší si získalo přezdívku Výbuch (spojení atomového záření a letící družice).

Na počátku druhého desetiletí 21. století již památník v havarijním stavu - chyběly ruka ženy s kovovou družicí, paprsek atomového záření a ruka dělníka, podstavec byl silně zchátralý, místy zcela bez obkladu. Samotné sousoší bylo roku 2024 odevzdáno k restaurování Janu Šnébergerovi, který je roku 2025 instaloval na novém místě v rámci obvodu, a to na prostém betonovém soklu, který realizoval sám městský obvod. Původní velkolepý podstavec díla byl zlikvidován.